Reklamní sdělení
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.
Měj své vlastní webové stránky!https://www.pageride.comMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S PageRide je můžete mít i Vy.
E-shop snadno & rychlehttps://www.pageride.comSystém PageRide nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.

Laikové hledající pomoc pro zvíře v nouzi se obvykle neorientují v jednotlivých drruzích záchranných zařízení. Proto si dovolím malého infoprůvodce.Asi nejznámější pojem je "útulek". Ačkoli jej žádný zákon přesně nedefinuje, obecně se za útulek považuje zařízení, které pečuje o opuštěná, týraná, nalezená či po úmrtí majitelů osiřelá domácí zvířata, zejména pejsky a kočky. Jsou ale i útulky pro fretky, pro koně a poníky nebo pro králíčky a hlodavce. Obecně platí, že jakékoli zvíře, které žije či donedávna žilo v lidské péči a do lidské péče by se mělo zase vrátit, patří v případě nouze do útulku. Některé útulky spolupracují ještě s tzv. domácími depozity, což jsou domácnosti obětavých přátel zvířat, kteří se takto v rodinném prostředí starají o několik zvířat většinou jednoho druhu. Někteří se dokonce specializují i v rámci druhu - třeba si berou pouze malá štěňátka a intenzívně se jim věnují.Dalším typem je tzv. záchranné centrum. S tím obvykle laik vůbec nepřijde do styku. Jsou sem umisťována úředně odebraná zvířata vesměs exotických druhů (nejčastěji různí plazi nebo papoušci), která byla zabavena pašerákům na hranicích, nebo chovatelům, kteří je chovali bez patřičného dokladu o jejich původu. Vždy jde o zvířata těch druhů, která jsou chráněna na základě mezinárodní úmluvy CITES a na ni navazujících zákonů v jednotlivých zemích. Ze záchranných center jsou zvířata obvykle předávána do vhodných zoologických zahrad. Mohou být také vrácena majiteli, pokud prokáže, že je získal legálně a má potřebné doklady. To se stalo nedávno v případě několika velmi vzácných papoušků. Posledním typem zařízení je záchranná stanice. Definuje ji zákon 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny v §5 a musí být povolena ministerstvem životního prostředí. Lidé zde pracující musejí absolvovat odborný kurz zakončený náročnými zkouškami. Úkolem záchranných stanic je postarat se o zvířata volně žijících druhů z naší přírody, která se najdou poraněná, nemocná, vysílená, vyhladovělá apod., o mláďata, která se ocitla bez rodičovské péče, nebo o zvířata odebraná pracovníky orgánů ochrany přírody z nelegálního chovu či ze špatných podmínek. Kromě toho pomáhají pracovníci záchranných stanic i přímo v terénu. Vyprošťují ptáky uvízlé ve světlících domů, stěhují kolonie netopýrů z dutin pokácených stromů či z rekonstruovaných staveb, zachraňují žáby ze silnic při jarním tahu k vodě či žabí a čolčí pulce z vysychajících a likvidovaných tůní a louží, pomáhají při záchraně čapích hnízd ohrožených zřícením a dělají ještě spoustu dalších věcí. Také provádějí tzv. ekologickou výchovu a osvětu, takže navštěvují školy, domovy seniorů či letní tábory a vyprávějí o své práci, učí děti vyrábět a vyvěšovat ptačí a netopýří budky a přímo v areálu záchranných stanic instalují několik voliér a výběhů s trvale handicapovanými zvířaty, která se již nemohou do přírody vrátit. Do těchto expozic pouštějí návštěvníky a seznamují je s riziky, která zvířatům v přírodě hrozí. Důležitá součást práce jsou v záchranných stanicích stáže a praxe studentů středních a vysokých škol. Nikde jinde nemají možnost zblízka poznat naše divoké druhy zvířat a problémy, které je trápí. Studenti tedy zkoumají parazity divokých zvířat, studují vývin mláďat, analyzují vzorky DNA a dělají spoustu další odborné práce. Hlavní úkol záchranných stanic je vrátit vyléčená zvířata zpět do volné přírody. Není to vůbec snadné. Lidská péče, byť sebešetrnější a sebeodbornější, zvíře určitým způsobem poznamená. Musí si zvyknout na blízkost člověka, kterého považuje za svého úhlavního nepřítele. V přírodě před lidmi prchá už na vzdálenost několika desítek až stovek metrů, ve stanici musí strpět umístění v kleci, do níž se vstupuje, manipulaci při podávání léků a ošetřování ran, rušný provoz v bezprostředním okolí. Může se bát zvuků či pachů, které vydávají jeho přirození nepřátelé žijící o pár metrů vedle v jiné kleci. Musí snést hluk a pach služebního auta jezdícího nedaleko. Dostává potravu, která je sice kvalitní a nezávadná, ale z přírody ji nezná. Navíc nikdy není tak pestrá a čerstvá jako venku. Ptáci jsou nuceni pobývat na zemi či nízko nad zemí a nemají možnost uchýlit se do výšek. Atd., atd. Když si na to vše zvíře zvykne, hrozí tu jiné nebezpečí: nezůstane pak neopatrné a důvěřivé i venku? Zejména mláďata odchovaná člověkem mají vstup do života velmi těžký. Proto se záchranné stanice ve většině svých areálů uzavírají lidem. Čím méně jsou jejich "klienti" ve styku s lidmi, tím lépe. Proto nejsou vítáni návštěvníci, dětské exkurze či práce kroužků v prostorách, kde probíhá léčení a rehabilitace zvířat a odchov mláďat. A proto také mají záchranné stanice výjimku ze zákona o ochraně zvířat a v rámci přípravy dravých ptáků a šelem na návrat do přírody smějí tyto své svěřence krmit živými zvířaty. Ovšem nebojte se - v žádném případě na krmení nepoužívají jiná zvířata z přírody!! Nálezci třeba drobných ptáků či holubů se často obávají, že ptáček poslouží jako potrava dravců. To za žádných okolností nehrozí! V přírodě nalezené zvíře, které se nechalo chytit, může být nemocné či napadené parazity, takže je jako krmivo zcela nevhodné. Nekrmí se ani venku nachytanými myšmi a dnes už téměř ani ve městech odchytanými holuby. Tzv. krmná zvířata se zárukou dobrého zdravotního stavu jsou dnes dostupná ze specializovaných chovů a se zdravotním osvědčením. Jde většinou o kuřata a káčata různého věku, o japonské křepelky a o laboratorní hlodavce s přírodním šedým či hnědým zbarvením (myši, potkani, popř. křečci). Z přírody se loví ve velkém pouze tzv. plevelné ryby. Kromě toho se pro drobné ptáky, netopýry a některé další savce (ježky, lasičky, rejsky, krtky apod.) používají živí bezobratlí, hlavně různý hmyz (cvrčci, mouční červi, larvy much a pakomárů, švábi a další) a nejedovaté druhy žížal. Zejména pro mladé ježky, kteří se do záchranné stanice dostali pozdě na podzim a byli velmi malí (do 250 gramů), je důležité se na jaře seznámit s živým hmyzem a naučit se ho chytat a hledat.Do záchranných stanic také obvykle nemají volný přístup psi. I pracovníci stanic nechávají své psí kamarády ve služební místnosti a nepouštějí je do léčebných a rehabilitačních prostor. Proč? Pro mnoho zvířat, která jsou zároveň lovnou zvěří (zajíci, srny, divoká prasata, lišky, kuny atd.) je už jen pach a štěkot psa signálem nejvyššího nebezpečí. Totéž platí pro řadu zvířat z městských sídlišť a vilových čtvrtí. Zejména ježci jsou psy často napadáni a proto se jich velmi bojí. A zvyknout si na ně nesmějí - po návratu do přírody by byli dvojnásob ohrožení.Kapitolou zcela samostatnou je pomoc dětí a mladých lidí v záchranných stanicích. Přistupuje se k ní různě. Vždy je ale potřeba si uvědomit, že léčebná část stanice je něco jako infekční oddělení nemocnice. Nebezpečí přenosných nákaz, tedy tzv. zoonóz, se obecně přeceňuje, ale počítat se s ním musí. Vzteklina už prakticky nehrozí. Jsou tu ale jiné problémy. Čím dál častěji se u lišek a kun vyskytuje vysoce nakažlivý svrab (prašivina). Na rozdíl od prašiviny koček příliš nesvědí a vajíčka původců přežívají i dost silný mráz venku. V zažívacím traktu řady vodních ptáků (labutí, kachen a dalších) žijí salmonely. Ve střevě ptákům nevadí, ale stačí při úklidu klece opomenout umytí rukou a následky nemusí být příjemné. A třeba od nově přijatých ježků a veverek hrozí reálné nebezpečí blech. Jiným problémem je, že ač stanice bývají zaplněny roztomilými mláďaty, mazlení a něžná slovíčka jsou přísně zakázány. Je ovšem těžké vysvětlit dvanáctileté citlivé dívence, že na roztomilého srnečka nesmí mluvit a nesmí ho hladit, že mu má pouze beze slov podržet láhev při pití a zase co nejrychleji odejít. Jenže spojení lidského hlasu s potravou je vůbec to nejhorší riziko pro divoké zvíře! Každý podzim se do záchranných stanic dostávají desítky ptáků i savců, které vychovali doma laičtí nálezci, zvykli je na hlas a dotyk, nenaučili je strachu z lidí a v dobré víře jim "vrátili svobodu". Takové zvíře je v přírodě stejně ztracené jako štěňátko bišonka a své závislosti na lidech se obvykle už nikdy nezbaví. Zpět k dětem - mohou pomáhat s péčí o trvale handicapovaná zvířata, provázet návštěvníky a zúčastnit se akcí v terénu. Nicméně platí, že jejich pomoc bude mnohem potřebnější v útulcích.A na závěr upozornění: nálezci zraněných ptáků se často shánějí po "ornitologických stanicích". To však je chyba. Pojem ornitologická stanice je vyhrazen pro zařízení v terénu, kde několik dní pobývají ornitologové, kteří v okolí pozorují či kroužkují ptáky. Jedná se tedy obvykle o chatku s možností přespání a ohřátí konzervy k večeři a poskytování jakékoli pomoci zraněným ptákům je tu zcela nereálné. Naopak záchranné stanice pomohou všem divokým zvířatům od ještěrky přes sýkorky, labutě, orly a ježky až po vlka či jelena. Jejich seznam i s uvedením kontaktů a území, kde péči zajišťují, najdete na stránkách ministerstva životního prostředí.