Velmi často se na nás obracejí osamělí starší či nemocní lidé, kteří se bojí o budoucnost svých zvířat pro případ, že by náhle onemocněli, či dokonce zemřeli. Ptají se, jak zabezpečit zvířata, aby přežila, než se situace vyřeší, či než budou nalezeni. Pokusím se tu dát několik doporučení.
Každý chovatel, a je úplně lhostejné, zda má doma jednoho zlatého křečka, smečku afghánských chrtů či sto párů andulek, by měl mít blízkého člověka, kterého zasvětí do způsobu péče o svá zvířata, a v případě, že jde o psa, kočku, koně či velkého papouška, zvíře s ním seznámí. Pokud chovatel žije sám, platí to dvojnásob. Může to být člen rodiny, kamarád, soused či třeba člen stejného chovatelského klubu. Tento blízký člověk by měl mít klíče od objektu, kde jsou zvířata chována, či od bytu chovatele. A měl by mít i domluveno, kdy se začít znepokojovat a jít zjistit, zda se něco špatného neděje. Třeba obden si telefonovat, a když se chovatel neozve, jít se podívat, zda je v pořádku. Relativně ve výhodě jsou majitelé domácích mazlíčků, k nimž pro vyšší věk či nemoc dochází pečovatelka. Ta by měla mít přesné pokyny, co v případě delší hospitalizace či úmrtí se zvířetem udělat. 
Relativně ve výhodě je chovatel psa či psů. Pes je vnímavé a velmi inteligentní zvíře, které lze leccos naučit. Třeba to, že když majitel delší dobu leží a na nic nereaguje, má začít štěkat, aby přivolal pomoc. Stejně tak má štěkat, když majitel upadne a nemůže vstát. Doporučuji učit psa štěkání na povel ve chvíli, kdy si majitel lehne na zem, schválně se zmítá a dává najevo bezmoc. Povel "štěkej" ale není příliš vhodný. Lepší je užít hlasitě vykřiknutou hlásku "H". Když totiž majitele postihne třeba mrtvice, slovo "štěkej" vyslovit nejspíš nesvede. Ale vyrážet ze sebe "H!, H!" pravděpodobně zvládne. A se sousedy se zároveň domluví, že výrazný a dlouhotrvající štěkot jeho psa je volání o pomoc a tudíž mají zavolat tísňovou linku.
Pro osamělého majitele psa či kočky je dobré mít doma automatický dávkovač suchého krmiva a udržovat ho plný. Zvíře tím má zaručeno krmivo na několik dnů. Jinak ho hlad obvykle donutí konzumovat mrtvé tělo majitele. Stejně tak je nutné mít v bytě několik misek s vodou, aby zvíře netrpělo žízní.
Kočky se často v nezvyklé situaci cizích lidí bojí a v bytě se dovedou mistrovsky schovat. Záchranáři, kteří odvezou majitele, je nemusejí najít, a nevědomky je tak odsoudí ke smrti žízní či hladem. Proto je dobré na viditelném místě vylepit upozornění, že v bytě žije tolik a tolik koček, které se jmenují tak a tak a vypadají tak a tak. A každou změnu v počtu zvířat ihned poctivě zapsat. Platí to i v případě, že se v bytě volně pohybují jiná zvířata, třeba fretky, ptáci, králíci či hlodavci.
V případě smrti majitele jsou v nezáviděníhodné situaci zvířata v uzavřených ubikacích, tedy klecích, teráriích či akváriích. Studenokrevní živočichové mají tu výhodu, že vydrží poměrně dlouho bez potravy. Mohou se ale přehřát či vyschnout. Proto je důležité nastavit vyhřívání, filtraci vody či vzduchování na časový spínač, aby technika fungovala a zvířata neohrozila. V teráriích je potřeba mít dostatečné nádoby na vodu, aby vydržela několik dní bez doplnění. Vhodné je umístit na jednotlivé nádrže jmenovky s uvedením počtu zde umístěných zvířat a zvlášť upozornit na případné jedovaté druhy.
Asi nejrizikovější skupinou jsou ptáci, zejména pěvci, malé druhy papoušků či malí holoubci. Bez potravy vydrží jen den či dva, bez vody ani to ne. Pokud nemají možnost létat volně po bytě, měli by mít v  kleci kromě misky s vodou i napáječku, raději s větším obsahem. V té se voda tak snadno neušpiní a také se tak rychle nevypařuje. A krmivo? Bohužel misky v běžných klecích nebývají největší. Paradoxně je proto nejlepší mít v kleci trochu nepořádek. Semena, která pták rozhází při žraní po kleci, je dobré tam v určitém množství nechávat. Neznamená to, že by ptáci měli být ve špíně! V kleci nesmí nic hnít nebo plesnivět. Ale v případě, že chovatel zemře či ho odveze záchranná služba ve vážném stavu do nemocnice, ve vzorně vyčištěné kleci s běžnými miskami na zob má kanárek naději na nejvýš 48 hodin života a pak na velmi ošklivou smrt hladem. Oproti tomu kanár v kleci se zbytky zobu na dně dostává díky nepořádku i několik dní navíc. Totéž platí pro větší chovy ptáků ve voliérách či třeba holuby v holubníku. A podobně lze zabezpečit i různé hlodavce či králíky. V ubikacích by měla být vždy vrstva sena, nějaká zelenina a granule se zrním - dle druhu zvířete. Velká napáječka s dostatkem vody je samozřejmostí, i když řada hlodavců se při vhodné, tedy šťavnaté, potravě bez vody dost dlouho obejde. A i zde platí, že by na ubikacích měly být jmenovky a počty zvířat. To je důležité hlavně u chovů okrasných ptáků ve větších společných voliérách s keři a jinou zelení, kde lze jednotlivého opeřence snadno přehlédnout.
A ještě na jedno zvíře bych ráda upozornila - na koně. Chovatel koní by měl na každý box či na dostupné místo na hrazení výběhu umístit nejen jmenovku každého chovaného zvířete, ale i jeho stručnou charakteristiku. Zejména upozornění, čeho se zvíře bojí, na co naopak dobře reaguje a jak s ním zacházet. 
Možná někomu přijdou výše uvedené rady zbytečné či morbidní. Ale smrt je jednou z nejpřirozenějších věcí v životě, může přijít kdykoli, stejně jako vážná nemoc či nehoda, a zvíře by na to nemělo doplatit. Zároveň je také zbytečné zříkat se společnosti zvířecích kamarádů jen ze strachu z vlastní osamělosti.